Historie

Historie klubu

Rádi bychom vás seznámili uvedením základních časových údajů s historií působení Aikida ve Svitavách. Uvedli zde osobnosti, které přispěli k představení a dalšímu rozvoji tohoto bojového umění.

1993 – Vít Kocourek zrealizoval svou první návštěvu oddílu Aikida působícího druhým rokem v Letovicích (S.P.R.A.), pod vedením Jana Süsse, tehdy držitele I. KYU, který byl po dlouhou dobu zásadním pro získávání základních znalostí Aikido. V průběhu dalších let byly informace čerpány a nácvik prováděn v Letovickém oddílu Aikida.

Jan Süss

1994 – Vít Kocourek se účastní svého prvního víkendového semináře pod vedením Senseie Daniela Vailanta z Francie tehdy držitele III. DAN Aikikai. Působení pana Daniela Vailanta vlastní školou V.A.S. (Vailant Aikido Shool) od roku 1992 bylo zásadní pro rozšíření Aikido po celé České Republice až do roku 1996. Tento učitel byl vyslán jako garant stylu přímo Honbu Dojo z Japonska. Jeho podání Aikida bylo pro mnohé cvičence velmi přínosným. Po dobu svého působení vydal několik dílů výukových videokazet Aikido Basic (základy Aikida).

Daniel Vailant

1995 – Při své činnosti trenéra oddílu Karate Kempo Svitavy začleňuje Vít Kocourek do  tréninku základní prvky Aikido. Zanedlouho dochází k vyčleněné tréninkových jednotek určených pouze pro nácvik Aikida. Zrealizován první víkendový seminář pod vedením Jana Süsse pro členy oddílu Karate. Pro příznivý ohlas byly vyčleněny tréninkové jednotky a zahájen nácvik Aikida při VI. ZŠ Felberova ve Svitavách.

Vít Kocourek

1996 – Po ukončení základní vojenské služby zakládá Vít Kocourek oddíl Aikido při DDM “Paleta“ Svitavy. Se členy oddílu se účastní množství seminářů a stáží a uspořádá několik vlastních seminářů Aikido. Mimo jiné i pod vedením Romana Stoklasy z Trutnova tehdy držitele I. DAN. Aikido se ve Svitavách začíná aktivně rozšiřovat a v průběhu prvních let stabilních tréninků získává mnoho členů a tvoří se stabilní jádro oddílu.

Roman Stoklasa

1997 – Oddíl se stává součástí ČFAI (České federace Aikido) a pod její záštitou se účastní mnoha seminářů a školení a ty rovněž i pořádá. Do Svitav přijíždí tehdejší prezident ČFAI pan Ing. Ondřej Malina tehdy III. DAN, který vede i v dalších letech několik seminářů. Tato osobnost je dodnes jedna z nejvlivnějších v rozšiřování a předávání znalostí Aikido v ČR.

Ondřej Malina

1998 – Členové oddílu realizují několik ukázek své činnosti pro veřejnost na různých společenských a sportovních akcích. Především na mnoha ročnících volby “Miss dívka roku“ pořádané DDM “Paleta“ Svitavy. Začíná vynikat i jeden ze stálých a velmi nadějných členů Jan Franta. Dnes již držitel stupně I. DAN a hlavní trenér Pražského oddílu Aikido Sparta.

Jan Franta

2000 – Několik z oddílu navštíví seminář Aikido uspořádaný v Litomyšli místním oddílem Karate, který vede Jaroslav Kohák z Aše. Dochází k navázání úzké spolupráce s místním oddílem a na vyžádání dojíždí Vít Kocourek na pravidelné tréninky Aikida pro místní oddíl.

Jaroslav Kohák

2001 – Zásadní zlom nastává, kdy Vít Kocourek společně s Jiřím Kohákem z Litomyšle zakládají “Samurai klub bojových umění a sportů“ a oddíl Aikido ve Svitavách odchází z DDM a přemístí své působiště do IV. ZŠ na Riegrově ulici. Veškerá další činnost se soustřeďuje pod klub sdružující několik dalších oddílů po patronací Jiřího Koháka.

Jiří Kohák

2002 – Oddíl ve Svitavách pořádá pod patronací Samurai klubu množství seminářů, prezentuje svou činnost formou ukázek, navštěvuje oddíly působící po celé ČR. S Předáváním zkušeností dalším členům vypomáhá aktivně i Stanislav Lešinger učitel místní základní školy.

Stanislav Lešinger

2003 – Činnost Samurai klubu vyvrcholí uspořádáním velkolepé přehlídky bojových umění a sportů “Samurai budoshow 2003“ na jejíž přípravě se Svitavský oddíl velkou mírou podílí. Akce přispěje velkou mírou k prezentaci široké škály stylů bojových umění a přivádí další nové členy do místního oddílu. Tato přehlídka byla úspěšně uspořádána v dalších dvou ročnících.

2005 – V tomto roce dochází k převzetí tréninků oddílů Aikida Svitavy Stanislavem Lešingerem. Oddíl začíná působit jako zájmový útvar při IV. ZŠ Riegrova 4 a nadále je součástí organizace ČFAI. V tomto roce je uspořádán i seminář Iaido pod vedením pana Vladimíra Hotovce, který je jednou z předních osobností tohoto stylu v ČR.

Vladimír Hotovec

2006 – V současnosti působí oddíl Aikida ve Svitavách v tělocvičně IV. základní školy na ulici Riegrova 4 a dále tak sdružuje své členy a zabývá se dalším studiem a rozvojem tohoto bojového umění. Účastní se mnoha seminářů pořádaných spřátelenými kluby a několik je jich již připraveno i v místních prostorách. Do budoucna věříme, že se bude členská základna dále rozrůstat a budeme svou činností dále napomáhat rozvoji Aikido.

Zleva: Tomáš Petran (vedl tréninky převážnou část roku 2005), Vít Kocourek, Ondřej Malina, Jan Franta

Vít Kocourek

Historie Aikida

Z Daitórjú aikidžucu nevzniklo jen aikidó, ale také japonské Šorindži kempó a korejské hapkido, neboť jejich zakladatelé studovali u Sókaku Takedy. Také jeden ze žáků zakladatele džúdó, Širó Šida zvaný později Sugata Sanširó, studoval Daitorjú, proto i džudó bylo ovlivněno tímto uměním.

Sókaku Takeda byl samuraj, skutečný bojovník, ztělesnění dávných válečných tradic. V době, kdy se s ním seznámil Morihei Ueshiba (1883 až 1969), Sókaku Takeda byl pravděpodobně největším odborníkem v Japonsku na umění boje. Žil za éry Meidži, vybojoval řadu soubojů na život a na smrt jako člen tělesné stráže soudců a velitelů policie. Připisuje se mu i založení skupiny jakuza, samurajů přeměněných na gangstery. Jeho chování bylo strohé, vždy nosil řadu skrytých zbrani ve svém oděvu a odmítal veškeré nápoje a potraviny, které nepřipravil osobně jeho žák, neboť se bál, že by mohl být otráven. Proto si přinášel na návštěvu i zákusky a čaj. Byl neustále ve střehu, dokonce i ve svých 80 letech. Jeho vyučováním v r. 1905 se aikidžucu dostalo poprvé mimo rod Minamoto. V té době působil na ostrově Hókkaidó jeden z jeho nejslibnějších žáků, Morihei Ueshiba. Japonská vláda zamýšlela zproduktivnit tento řídce osídlený ostrov. Ueshiba zde vedl skupinu osadníků se zaměřením na těžbu dřeva a pěstování máty peprné. Jako jiní velcí mistři bojových umění brzy pochopil, že vskutku kritické střetnutí člověka není ve fyzickém boji, ale spíše ve vnitřní konfrontaci se silami, jež odvádějí člověka od harmonie s duchem vesmíru.

Aikidžucu bylo válečným uměním, zaměřeným k vítězství ve skutečném boji. Poté, co Morihei Ueshiba obdržel povolení vyučovat Daitórjú aikidžucu od Sókaku Takedy, došlo k určité změně dimenzí aikidžucu tak, jak to odpovídalo celkovému vývoji v japonské společnosti. V japonských bojových uměních již od r. 1603, kdy skončilo období válek o tzv. sjednocení Japonska, docházelo ke změně: více důrazu bylo nadále kladeno na rozvoj vůle a výchovné zaměření, než na samotné ničivé aspekty. Daitórjů se však nezměnilo, je to uzavřená válečná škola, v níž se Ueshiba naučil skutečné válečné technice. Aikidó nemá s aikidžucu nic společného, s výjimkou technického aspektu, a i ten je ve značném rozsahu upraven. Myšlenkové pozadí je naprosto odlišné a na nejvyšších úrovních výuky aikidó je cílem najít vzájemnou souvislost s energií, která uvádí do chodu celý vesmír. Název aikidó se začal přednostně užívat po druhé světové válce.

Pod vlivem M. Ueshiby, který je známý mezi všemi aikidisty jako ósensei (velký učitel), se aikidžucu změnilo v aikidó. Ósensei fyzickou praxi povznesl na úroveň disciplíny duševní a duchovní, o níž předpokládal, že je v těsném spojeni s přírodou a má formy, podobně jako příroda, bohaté a přizpůsobivé. Hluboká jednota aikidó vychází z reality, z povahy věci a zákonů, které je ovládají. Technika boje (džucu) má za cíl pouze zabit, zatímco cílem bojových uměni (dó) je formovat osobnost. Opravdový praktikant aikidó je ten, kdo se nespokojí s pouhým ovládnutím techniky, ale kdo neúnavně postupuje no cestě (dó) k odkrývání své vlastní povahy. Dó zde značí neustálé putováni. Síla či mohutnost člověka nesídlí jen v jeho těle, ale je tvořena i silou charakteru, ducha. Proto aikidó není jen hledáním fyzické sily. Technika je jen nástrojem cvičeni, nejdůležitější je stát se co nejdokonalejším člověkem a pokračovat v činnosti směrem ke shodě a vzájemnému porozumění mezi lidmi. Morihei Ueshiba byl ostře zaměřen proti válce, podobně jako jiní velcí mistři japonských bojových umění skupiny budó, přál si mír a blaho lidstva.

Jeho texty ukazují, že tato disciplína byla vytvořena, abychom se dali určitým směrem. Aikidó znamená zharmonizovat se s energií (ki), díky které funguje vesmír. Ai znamená harmonii. Jestliže budó - bojové umění - je válečná cesta rytířství, pak aikidó je bojovým uměním. Postoje mentální i fyzické, které aikidó formuje, však umožňují dosáhnout vítězství mírovou cestou.

Jako metoda sebeobrany se aikidó označuje za disciplínu spíše mentální než fyzickou. Účel tréninku v bojových uměních je především integrovat mysl a tělo tak, že pracují v dokonalé harmonii, jen tehdy je možné překročit formu. V okamžiku, kdy se vyskytne útok, již není čas připravovat si formu, právě je nutné jen jednat.

Bohatství aikidó je takové, že mnoho technických a filozofických aspektů můžeme jen tušit. Je třeba mít určité spojeni s filozofií aikidó, ale ne proto, aby nás blokovala, nýbrž abychom ji mohli využívat. Tělo by mělo vyjadřovat to, co chceme říci, aby plnilo i signální funkci.

Zpočátku je pro aikidó charakteristická převážně práce fyzická - soubor pohybů po kruhu či spirále, které vedou k uvolnění těla a přinášejí jisté pocity, umožňující nalézt každému určitou harmonii sám se sebou, ustavit pevný tělesný střed, rozvíjet osobnost a vztahy s partnerem, a to jak bojové, tak mimobojové. Úcta, velkomyslnost, přímost, opatrnost a spontánnost jsou od výcviku neoddělitelné. Docílit pokrok je třeba v bojové oblasti a také lidsky pochopit, odkrýt některé principy, jichž je třeba k tomu, aby člověk rozvíjel svůj vnitřní život.

Začátečník by měl zůstat co nejpřirozenější, vybízet s radostí k fyzickému kontaktu a rozvíjet se se zřetelem k technice protivníka. Aikidó je cvičení, umožňující napomoci individuálnímu vývoji a humanistické výchově. Cvičit je však třeba s velkou vážností.

Únava musí být pociťována jen v rozumné míře a má být také doprovázena pocitem blaha a uvolněním, praktikování má být příjemné. Přesto se uvádí, že aikidó, cvičí-li se správně (bez velkých svalových kontrakcí), je možné provádět bez únavy třeba celý den, neboť svým charakterem odpovídá pohybu přírody.

Své prvé dódžó (místnost pro výcvik bojových umění) otevřel M. Ueshiba v r. 1920 v Kjótó. V té době jednotlivé techniky ještě neměly pojmenování. Až do konce druhé světové války bylo cvičení výsadou členů císařského dvora, případně i dalších lidí, kteří však museli mít jako předpoklad přijetí doporučení dvou významných osobností japonského kulturního či veřejného života. Poté bylo aikidó zpřístupněno veřejnosti. Po r. 1953 se začíná aikidó šířit do ciziny. Řídící organizací celosvětového dění je Mezinárodní federace aikidó (lAF), jejímž prezidentem je současný dóšú (hlava dódžó), 68 letý Kisshomaru Ueshiba, syn zakladatele aikidó. Rodina Ueshiba řídí dědičně tento hlavní směr aikidó, přestože existují i některé skupiny další. Je třeba si však uvědomit, že všechny školy aikidó mají tentýž původ, a že v nich původní učení Moriheie Ueshiby bylo interpretováno jeho žáky, kteří ve svých vlastních školách zdůrazňovali aspekty, jež pokládali za nejvýznamnější.

Do Evropy se aikidó dostalo před 30 lety, a to do Francie. Prvá veřejná ukázka a trénink v ČSSR pod vedením předsedy IAF G. Veneriho se konala v Praze v r. 1986. Ve většině zemí Evropy působí trvale japonští trenéři, zatímco Evropané studují aikidó přímo v Japonsku, někteří i po dobu 10 let.

Převzato z http://www.aikido.czechian.net